COMU NIZAM JE SMRT

Píše se tu: Ben Blushi

Před 35 lety 9. prosince 1990 jsem dnes ráno šel na fakultu, kde jsem studoval, když jsem poprvé viděl protest.

Bylo tam asi 200 studentů, kteří opustili Tiraniny koleje a zablokovali Elbasanovu cestu.

Zůstali jsme pár hodin na křižovatce v Lyceu, aniž bychom se pohnuli, dokud někdo nevystřelil do vzduchu a neutekl, aniž by věděl, kam jedeme.

V té době byl trvalý déšť a mnoho z těch, kteří utíkali před policií, bylo ponecháno na botách v bahně mezi italskou a americkou ambasádou.

To je tehdy nejbolestivější metafora Albánie.

Komunistická Albánie byla zablácené pole uprostřed Západu.

Bahno bylo symbolem ponoření, a boty symbol svobody uniknout ponoření.

Naštěstí se mi podařilo zachránit své křivé boty, které mě zavedly do neznámého domu, kde jsem zůstal, dokud policie neodjela a cesta se neotevřela.

Druhý den jsem šel do studentského města jako stovky studentů, kteří po čtyři dny umožnili něco, co jsem považoval za nemožné.

Bylo rozhodnuto, že Albánie bude mít více než jednu politickou stranu a čtvrtým dnem bude tato strana vytvořena.

Mnoho mých přátel do Student City nikdy nepřišlo.

Měli komunistické rodiče nebo rodiny, které nezůstaly kvůli strachu.

Taky jsem neměl moc důvodů tam být.

Moje rodina byla komunistka.

Můj dědeček přijel z Francie bojovat proti fašismu v roce1942.

Jeho bratr byl zabit při demonstraci a dnes je v hrobce mučedníků z Elbasanu.

Mé babičce bylo18.

Přišli od prostřední rodiny.

Stali se komunisty, kteří věřili, že tento řád ochrání Albánii před zahraničním dobytím a bídou.

Můj dědeček byl řidič se šesti dětmi.

Tam byl italský vůz, který komunismus nahradil track truck, který distribuoval sladké ovoce Corche, zatímco tam byla moc.

Nikdy se nestala komunistkou a nikdy neřekla, že staré auto je lepší než nové.

Tolik nás miloval, že ohrozil naše životy kvůli invazi.

Můj otec přišel do Tirany jako první chlapec ze šesti dětí.

Stal se komunistou jako muž, kterému tento systém dal něco, co neměl.

Komunismus mu dal domov v Tiraně, kde psal knihy a dělal úžasné filmy.

Nebyli jsme privilegovaná rodina, jako jsme nebyli pronásledovaná rodina.

Komunismus si nevzal žádný majetek, protože jsme žádnou neměli a nikdo nás neposlal do vězení.

Jako všechny systémy, které vládly prostřednictvím podřízení, komunismus rozdělil lidi do dvou kategorií.

a kdož pojídají dobré i zlé.

Moje rodina byla součástí toho druhého.

Když mi bylo deset, vstal jsem ve čtyři, abych si koupil půl balení másla, které jsem si tak užil, a láhev mléka, které jsem nepil.

Odpoledne jsem se držel v řadě na nákup ryb - vonící olej, který zapálil sopály se suchým oblečením, spolu s vlhkostí bot zachycených v nehtech.

Jel jsem vlakem na pláž a tři měsíce jsem žil s prarodiči v Korce se sedmi lidmi v kuchyni.

Největší privilegium, které jsem kdy měl bylo, že jsem mohl číst zakázané knihy, které byly v mém domě bohaté.

Dospívání bylo všude kolem mě a uspokojení, které jsem dostal z jejich beztrestnosti, se mi zdálo být nejvyšším stupněm šíření.

Nežil jsem dobře, ale nežil jsem špatně.

Ze všech těchto důvodů jsem neměl žádný důvod jít 9. prosince 1990 do Student City.

Největší zázrak je, že mi nikdo z mé rodiny neřekl, proč jsem šla na místo, kde systém, o kterém si mysleli, že jde ke dnu.

Kdyby dnes vznikla politická strana, po turbulencích na ulici Elbasan, jak se stalo v prosinci 1990, nevím, jak tichá bych byla, kdybych tam nechala své děti.

Můj otec to nikdy neudělal.

Nejen, že jsem šel do Student City zničit stranu byl členem, ale také když jsem šel do práce v prvních opozičních novinách v Albánii.

Z očí lidí, které jsem tehdy potkal, jsem si uvědomil, že mám tři nepřijatelné vady.

Narodil jsem se v Tiraně a pocházel z komunistické rodiny z jihu.

Pro mnoho studentů a novinářů jsem byl perfektní nepřítel.

Byl jsem typ muže, který musel být poražen.

O pár měsíců později jsem absolvoval univerzitu a poslední komunistická vláda mě jmenovala učitelem v nejhorší albánské vesnici v Iballe v Puce.

Iball uvízl šest měsíců ve sněhu.

Tam šel Migen léčit tuberkulózou a já samozřejmě nikdy nešel, protože komunismus padl.

Pokud by ten barbarský systém pokračoval, pravděpodobně bych se odtamtud vrátil do vězení.

Tam jsem využil pádu komunismu.

Nestal jsem se učitelem, ale svobodným mužem.

Od té doby jsem přesvědčen, že komunismus zemřel v prosinci1990.

Komunisté možná jsou, ale komunismus je mrtvý.

Dnes jsem tedy překvapen, kolik lidí proklíná ty, kteří je nemilují jako komunisty.

Říct někomu, že jsi komunista, je jako říct bohatému muži, že jsi blbec.

Dnešní problém Albánie není ani komunisté, ani demokraté.

Problém Albánie jsou idioti.

A idioti můžou být komunisti a demokraté, protože jsou idioti.