LITU T. ATIT

Mnoho lidí je zotročeno násilím.

Ostatní lidé jsou zotročeni hladem.

Ale existují i lidé, kteří jsou zotročeni patologickou potřebou někoho uctívat.

Ten je nejsofistikovanější formou zajetí, protože je vyroben bez vnějších pout. Člověk je spojuje sám.

Moc rád. S nadšením. I s morální extází.

Erich Frommmi pochopil tuto hrůzu dávno předtím, než moderní svět vstoupil do věku emocionálního populismu.

V knize “Arratia From Freedom” napsal, že moderní muž, který byl jednou propuštěn z jednoho orgánu, instinktivně začíná hledat jiného.

Ne proto, že nechcete svobodu jako myšlenku, ale protože svoboda je ontologické břemeno. Svoboda vyžaduje vědomí a zodpovědnost. Svoboda vyžaduje titánskou odvahu žít bez duchovního učitele.

Většina lidí se nedokáže vyrovnat s touto metafytickou úzkostí.

Frommmi řekl, že mnoho jedinců prchá před svobodou, jako by žíznivý utekl z pouště do prvního stínu, který slibuje vodu. I když je ta voda jedovatá.

Kosovo se dnes stalo divokou laboratoří této psychologické tragédie.

Společnost rozpitvána trvalou přeměnou.

Společnost unavená historickým očekáváním.

Postižen cyklickým zklamáním.

Narušený mýtem o státnosti a realitou kolektivní prázdnoty.

V tomto stavu civilní únavy už se občané o instituce nestarají. Instituce vyžadují trpělivost, demokratickou kulturu a intelektuální zdrženlivost a unavení lidé již nemají energii pro takové luxus civilizace.

V těchto chvílích začnou lidé hledat svou záchrannou postavu.

Hledat muže, ke kterému může umístit strach, nejistotu, hněv a fatalistickou formu i své vlastní neexistence.

Tak vzniká emoční autoritářství.

Ne diktátorovi, ale kolektivní potřebě diktátorů.

Frommim to nazval “autoritářským charakterem” znamená, že osoba, která klečí k moci, ale která také uplatňuje agresi proti každému, kdo neklečí s ním. To je paradoxní psychologie, kde je podřízení vnímáno jako síla a svobodná myšlenka jako hrozba.

To vidíme každý den v Kosovu?

S takovým politickým vůdcem se dnes již nezachází jako s dočasným státním správcem, nýbrž jako s mesiášskou postavou, jako s morální autoritou a jako s emocionálním prostředníkem mezi davem a významem jeho politické existence.

Jeho zastánce se již neptá, zda jeho politika funguje?

Tenhle podporovatel se chce sám sebe zeptat, jestli se cítí zachráněn skrze vůdce?

Jakmile k tomu dojde, politika nadále nezůstává institucionální racionalitou, ale změní se v kolektivní liturgii.

Podívejte se pozorně na moderní milici.

Není ideologický.

Je to psychosexuál.

Frommmi nám řekl o politickém sekularismu, že je třeba podřídit se vyšší síle a zároveň uplatnit tuto moc nad ostatními.

Proto jsou vojáci tak agresivní.

Ne proto, že jsou silní.

Ale jen proto, že se cítí malí.

Člověk, který cítí v sobě ontologickou prázdnotu, vyžaduje, aby ho naplnil kmenovou identifikací. A čím prázdnější je jedinec, tím fanatičtější je jeho potřeba sounáležitosti.

Není divu, že dnes v Kosovu je jakákoli kritika vůdce vnímána jako rouhání. Jakékoliv neshody s ním jako s politickou kacířstvím jakékoliv autonomní myšlenky jako morální zrada.

Protože problém už není politický.

Problém je antropologický.

Naše společnost postupně ztrácí schopnost žít bez kultu postavy. A nejsem si jistý, jestli měl někdy takovou schopnost.

Proto se veřejná debata změnila v emocionální hysterii. Už se nesetkáváme s myšlenkami, ale s kolektivními rituály loajality. Fakta nemají žádnou váhu. Už nemáme žádné úvahy o občanech, ale davy lidí usilující o emocionální potvrzení víry, kterou již zcela zrušili.

Tak se stane ta nejelegantnější katastrofa moderního autoritářství, ta, kdy se lidé začnou vzdávat svobody, ne ze strachu, ale z lásky.

Z lásky k vůdci.

Pro dav.

Pro narkotický pocit sounáležitosti.

Frommmi si uvědomil, že nejnebezpečnější diktatury nejsou ty, které ovládají tělo, ale ty, které kolonizují jasnovidce.

Za těchto podmínek dnes Kosovo neriskuje jen politické autoritářství.

Kosovo dnes riskuje emocionální otroctví.

Situace, kdy jedinec už nemyslí na pravdu, ale jen na harmonii se svým ideologickým paprskem. Tato situace, kdy je kritické myšlení vnímáno jako morální odchylka. Tam, kde inteligence začíná být považována za aroganci, a servilita se prodává jako patriotismus.

Bojovali jsme hrdinsky, abychom byli osvobozeni od cizího vládce, ale stále se bojíme svobody.

Protože milujeme poslušnost!